A budou sochy, mozaiky a estetické pozvedání lidu

Matěj Stropnický, Deník Referendum, 4. 9. 2014 / Po civilizaci zbude občas jedna váza, nebo i jen střep z ní. Naše porevoluční kultura vytváří tak málo veřejného umění, že po ní může nezůstat za tisíc let také vůbec nic. Na nadstavbu je nejvyšší čas a na Žižkově se začíná.

Od šedesátých let platil v Československu zákon, který stanovil, že až čtyři procenta rozpočtu každé veřejné stavby musí být věnována na pořízení uměleckého díla navazujícího na onu stavbu. Protože byly vlastně všechny stavby veřejné, vznikala díla skrz soutěže po celé republice, nejen tam, kde už na to měli. Nikdy v dějinách našeho území tak nevzniklo ve veřejném prostoru tolik soch, mozaik, vitráží, fresek v tak krátkém období. Zákon byl totiž po revoluci zrušen jako relikt. Mnohé z toho, co bylo osazeno, nestojí ještě dnes za valnou pozornost. Ony ale také ne všechny gotické madony a antické busty jsou výjimečnými uměleckými díly a nedrtí se kvůli tomu k vejcím do základů.

Mizení děl vzniklých na základě čtyřprocentní klauzule stavebního zákona si už řadu let všímá projekt Vetřelci a volavky sochaře a teoretika Pavla Karouse. Vznikl film, pak i knížka, vědecká, nevědecká, spíš atlas, ale být porotou, ocením ji. No a s týmž Karousem jsem se seznámil u příležitosti boje za záchranu jedné takové vysoutěžené sochy: kašny Sjednocená Evropa na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad. Vznikla při stavbě metra, z mnoha návrhů na téma „Mírové poselství krále Jiřího z Poděbrad Evropě roku 1464“ ji porota vybrala, ač nezobrazuje Jiříka na koni a s lejstrem, zato je to brutalistický žulový balvan přeražený na půl, kde vprostřed tryská voda, obnovující rozdělený světadíl novou silou. A je předmětem sporů, architekti projektu rekonstrukce náměstí dlouho tvrdili, že je to podřadná komunistická plastika a je třeba ji odstranit.


Na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad stojí kašna Sjednocená Evropa, architekti projektu rekonstrukce náměstí dlouho tvrdili, že se jedná o podřadnou komunistickou plastiku. Foto fr.wikipedia.org

Karous nám při úsilí o medializaci příběhu kašny a její záchrany vypomohl i teoreticky. Tato veřejná debata, které si víc než místní novináři, všimli dopisovatelé francouzského veřejnoprávního rozhlasu, BBC nebo berlínského deníku TAZ, byla spolu s debatou nad nakonec neúspěšným pokusem zabránit bourání hotelu Praha z konce osmdesátých let iniciativy Vekslák bourá Prahu (vekslák, tj. nový majitel Petr Kellner), přispěla k jedné věci zásadně. Národní památkový ústav letos v březnu zřídil novou památkovou komisi pro prohlašování památek druhé poloviny dvacátého století. Má v osobě ředitelky Nadi Goryczkové osvícené vedení.

Pavel Karous a letitý přítel, básník Patrik Hlavsa, který mne s ním seznámil, mne přivedl k hlubšímu zájmu o umělecká díla z doby od Bruselu dál, i o užitné umění, až k nábytku. Začal jsem si všímat těch zašlých skulptur a šedivých budov z litého betonu, před karlovarským Thermalem jsem najednou proseděl půl festivalové noci, četl si v katalogu loňské vídeňské výstavy o sovětských brutalistních enormnostech, naplánoval a neuskutečnil výstavu pražských výduchů z metra, unikátních ohavností, které milovat je tak lákavě nesnadné, v třeboňských lázních absentoval na stranické schůzi a raději obhlížel světelné detaily při tryskající vodě a na nákladové nádraží u nás na Žižkově zkoušel instalovat olbřímí světla ze zbouraného hotelu. Idea byla, že přijede ministr na návštěvu zachráněného nádraží, a my mu na tu prohlídku posvítíme pozůstalými torzy z hotelového odstřelu. Některé nápady ale zřejmě stačí mít, netřeba je všechny uskutečnit.

A tak jsem obrátil pozornost k systémovému opatření: k zákonu z úvodu a v šířce místní působnosti připravil něco podobného. Dnes nejde bez změny zákona vynutit podíl na veřejné stavbě na umělecké dílo, které užitnost projektu rozšíří o estetický rozměr. Navázal jsem proto povinná procenta z kapitálových výdajů (tedy investic obce do vlastních pozemků či majetku) na rozpočet vždy předcházejícího účetního roku. Je-li schválený rozpočet těchto kapitálových výdajů na rok 2014 u nás na Praze 3 celkem 457,8 milionů, bude na sochy a vitráže a mozaiky a třeba kašny v roce 2015 přes devět milionů korun. Návrh jsem předložil celkem pětkrát, než konečně prošel, zřejmě hlavně proto, abych už dal pokoj. Obsahuje coby mé ústupky jednak místo původně požadovaných tří procent, jen dvě, a také slůvko „zejména“ u návaznosti soutěžení děl na realizované stavby. Nejtužší odpor byl totiž paradoxně u toho, aby to nebylo „jako za komunistů“ u každé stavby.

Ale to jsou nakonec detaily. Sochy, mozaiky, vitráže, a práce pro umělce a estetické pozvedání lidu od nového roku bude. Nevracíme se tím do normalizace, ale do civilizací, které již v jeskynních věděly, že jenom jídlem, bydlením a ošacením člověk živ není. Čekání na dobu, až si na „kulturu vyděláme“, může tak aspoň u nás konečně vzít tržní čert.

Zdroj: denikreferendum.cz